Poslední týden byl velmi zajímavý.
Setkal jsem se totiž se starým známým. Bydlel kousek ode mě a docela často jsme se potkávali, ikdyž jsem to ze začátku ještě nevěděl. Jeho galerie “pod mostem” byla dlouho a chtěl bych, i nepřál bych, aby dlouho ještě byla, místem mnoha otazníků a vykřičníků.
Člověk by se na to chtěl dívat s nějakým nadhledem, ale když si uvědomím, že jsem to nejspíš zapřel, tak přichází ta surovost, se kterou jsem toto chtěl napsat. A přitom nezlobit.
Setkání anonymní a přitom tak osobní.
Příběh stejný, cesta jiná.
Každý chce být jako já, přitom by nikdo nechtěl.
Cesta zapření mě dovedla až k tomu, že s chutí píšu něco, co nikomu nedává smysl, ale přitom to dáváš, protože chceš aby dávalo a k tomu máš máš strach, že ti to někdo zhejtuje, někdo, kdo tomu rozumí a ty mu musíš říct : “jo, je to napiču, to je mi jasný”.
Ale “překvap játra vodou”.
Pokud by jste tedy chtěli nějaké poslání, nebo tak, tak jsem se rozhodl že nebudu zlobit, sebe, ne ostatní.
Uvědomit si, že tohle někoho zajímá bylo jako blesk z nebes. To, že se nezavděčíš všem je hromosvod. To dobrý na tom je, že to zase časem zapadne mezi další články, to blbý je, že je to tu asi technickej tip.
Jo a ještě něco 🙂